Lidé jsou hloupí, když jde o zkoumání inteligence zvířat

Pokud je zvíře dostatečně chytré, měli bychom s ním zacházet jako s člověkem? Abstraktní otázka, která se přesto dostala až do soudní síně. Případ, jenž řešil Nejvyšší odvolací soud státu New York, se snažil rozšířit právní koncept habeas corpus, který umožňuje člověku podat žalobu proti nezákonnému uvěznění, a to konkrétně v případě ochrany dvou šimpanzů v soukromém vlastnictví. 

Případ udělení lidských práv šimpanzům je založen na jejich podobnosti s člověkem – šimpanzi totiž mohou myslet, cítit i plánovat, neměli by tedy mít nějaké záruky svobody? Takto argumentují lidé, kteří věc k soudu podali. Soud případ odmítl, avšak jeden ze soudců potvrdil, že s některými vysoce inteligentními zvířaty by mělo být zacházeno více jako s lidmi a méně jako s majetkem. Je to jen jeden soudce, ale od aktivistů chránících práva zvířat tohle můžeme slyšet častěji. O zajištění práv podobných těm lidským nyní usiluje nezisková organizace The Nonhuman Rights Projects, a to pro lidoopy, slony, delfíny a velryby.

Zaslouží si ale šimpanz vyšší práva než třeba holub? Logika, která nás vede k tomu odpovědět “ano”, je dost jasná, ale uvedení do praxe by bylo značně obtížné, tvrdí vědci. Co se totiž měření inteligence týče, jsme vlastně tak trochu hloupí.

“Zvířata se nedají porovnávat tak, jak bychom očekávali. Holubi výrazně překonali veškeré předpoklady naší i dalších laboratoří ohledně toho, co všechno dokáží udělat,” říká Edward Wasserman, profesor experimentální psychologie z University of Iowa. “V některých úkolech dokáží holubi vypálit rybník dokonce opicím.”

Odborníci, kteří zkoumají inteligenci zvířat napříč druhy, tvrdí, že nemůžeme hodnotit zvířata podle jejich chytrosti. Vědci už se o to ani nepokoušejí, což znamená, že neexistuje žádný objektivní způsob jak určit, která zvířata si zaslouží více práv podobných těm lidským.

Před více než 100 lety začali vědci shromažďovat údaje nezbytné k tomu, aby dokázali, že zvířata mají skutečnou a nezávislou mysl. Ale všichni stále předpokládali, že by bylo možné se správným souborem testů roztřídit zvířata do velké řady relativní inteligence, a že šimpanzi by byil někde na nejvyšších příčkách, zatímco třeba žížaly by byly hluboko vespod. Po většinu 20. století byla podle Wassermana srovnávací psychologie věnována stavbě tohoto žebříčku. Výzkuníci vyvinuli různé testy, které měly univerzálně měřit inteligenci zvířat… a pak byli zklamáni, když se ukázaly podstatně méně univerzální, než doufali.

Takzvané studijní sady jsou toho skvělým příkladem. Vytvořil je Harry Harlow – psycholog, který je znám především pro traumatizování mláďat opic náhradními matkami, jež byly vyrobeny z drátů. Tyto studijní sady v podstatě sloužily jako test, jak dobře může subjekt získat schopnost se něco naučit. Vědci dali zvířeti možnost volby otevření dvou dveří, přičmež za jedněmi z nich byla schovaná potrava. Tento test pak dělali pořád dokola a dokola s potravou vždy za těmi samými dveřmi. Zvířata, která na tuto hru přišla nejrychleji, byla považována za nejlepší. Lidem se v tomto testu dařilo lépe než šimpanzům, prozradil Wasserman, šimpanzi si zase vedli úspěšněji než makakové rhesus a makakové na tom byli lépe než drobní afričtí primáti, zvaní komby. Vypadalo to, že se z dat vytvořila jakási mezidruhová hierarchie IQ. “Jenže pak začali lidé testovat i sojky chocholaté, které zvládly test lépe než polovina savců,” říká Edward Wasserman.

Obrázek: drátěné opičí matky, zdroj: GETTY IMAGES

Od roku 1969 začali výzkumníci opouštět myšlenku snahy roztřídit IQ zvířat do hierarchického žebříčku. “Neznám žádného srovnávacího psychologa, který by měl rád slovo chytrost nebo inteligence, pokud se hovoří o zvířatech,” tvrdí Kristin Andrews, profesorka filosofie a kognitivních věd z York University, která studuje myšlení a etiku zvířat. “Tyto termíny jsou prostě k ničemu”.

Výzkumníci vědí, že zvířata jsou schopná vykazovat celou škálu kognitivních schopností, a že v některých dovednostech je jeden druh lepší než jiný. Problém však spočívá v tom, že hiearchický žebříček vychází z myšlenky, že se všechna zvířata (včetně lidí) vyvinula ve stejném prostředí. A to jednoduše není pravda. Živočichové jsou tak chytří, jak sami potřebují, říká Kristin Andrews. A protože se prostředí i potřeby liší podle zvířete, snaha o jejich začlenění do nějakého IQ žebříčku je zbytečná. Jestliže má lední medvěd jiné schopnosti než chobotnice, znamená to, že jeden z nich je chytřejší než druhý, nebo to znamená, že se ledovec liší od oceánu?

Na rozdíl od doby dřívější, dnes již srovnávací psychologie využívá řady testů, které slouží k pochopení různorodých schopností. A v některých těchto testech si zvířata vedou lépe než lidé. Například myši a ptáci dokáží rychleji absolvovat bludišťový test a zapamatovat si polohy různých objektů v bludišti, potvrzuje Louis Matzel, psycholog z Rutgers University. To ale neznamená, že myši a ptáci jsou chytřejší než člověk. Znamená to, že mají vyvinutější takovou shcopnost, kterou jako druh prostě potřebovali více.

Další překážkou pro roztřízení inteligence zvířat je obrovské množství druhů, které na světě existuje. Někteří živočichové prošli celou škálou psychologických testů, zatímco jiní byli studováni málo nebo vůbec, řekl Wasserman. Fenomenálně inteligentní jsou delfíni, dokáží rychle přepínat mezi schopnostmi a demonstrovat řadu dovedností. Jenže nemáme dostatek údajů, abychom věděli, zdali je tato vlastnost vzácná. Tohle přepínání schopností jsme studovali i u holubů a ukázalo se, že jsou v tom také dost dobří, dodává Wasserman.

Tohe všechno komplikuje myšlenku vázání práv na inteligenci zvířat. Přinejmenším to znamená, že nelze rozhodnout, kterým zvířatům udělit osobnost a neexistuje ani žádný vědecký způsob, který by určil, kdo na seznam patřit bude a kdo ne. V důsledku toho existuje riziko vytvoření nového právního rámce založeného na pseudovědě. Kristin Andrews by chtěla vybudovat legální a etické struktury kolem funkce zvířecího mozku dle druhové specifičnosti a různého chování živočichů. Například víme, že prasata držená v zajetí musejí mít obohacené prostředí, kterým se zabaví, říká Kristin Andrews. Pokud tuto možnost nemají, propuká u nich stres. A to je něco, co zajímá i masný průmysl, jelikož maso z vystresovaných prasat nechutná tak dobře.

Také Wasserman hovoří o tomto hledisku a o zbytečnosti rozšiřování lidských práv i na zvířata z hlediska modelu inteligenčního žebříčku. Místo toho bychom měli živočichům dávat vlastní zvířecí práva – a začít můžeme hned u práva na divoké, přirozené stanoviště, jelikož v dnešní době je jednou z největších hrozeb právě ničení původních přírodních lokalit. Navrhl tak, abychom začali u tohoto bodu a dali každému druhu právo na své přirozené místo k životu a nepokoušeli se uplatnit lidská práva na to, co není lidské. “Co kdybychom ostatním druhům přiznali respekt, který si zaslouží?” prohlásil Wasserman.

Odkaz: fivethirtyeight

Praktická příručka zdarma

Příručka - náhled

Odpovědět

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *