Washoe byla samička šimpanze, kterou lidé naučili znakovou řeč. Patřila do skupiny opic spadající pod dohled významného primatologa Rogera Foutse, jenž v 70. letech dokázal možnost mezidruhové komunikace se šimpanzi skrz znakovou řeč.
Kat, jedna z ošetřovatelek, která se o Washoe starala, byla těhotná. Bohužel nenarozené miminko potratila a trvalo mnoho týdnů, než se po této události vrátila do práce.
Když Kat konečně do práce dorazila, šimpanzice ji přivítila. Ošetřovatelka se Washoe nejprve omlouvala za svou dlouhodobou nepřítomnost a poté se rozhodla, že své zvířecí kamarádce poví pravdu.
„Zemřelo mi dítě,“ ukázala Kat znakovou řečí.
Washoe nejdříve na Kat upřeně hleděla, poté sklopila oči dolů. Když se pak na ni konečně znovu podívala, znakem starostlivě ukázala slovo „plakat“, dotkla se ošetřovatelčiny tváře a prstem jí vykreslila od oka cestičku, kterou by u člověka stékala slza. (Šimpanzům však slzy netečou.)
Později Kat poznamenala, že tento jediný znak jí řekl o Washoe a jejích mentálních schopnostech víc než veškerá dlouhá a gramaticky perfektní souvětí, která šimpanzí samička ovládala.
Sama Washoe přišla o dvě mláďata. Jedno zemřelo krátce po narození kvůli srdeční vadě, druhé, pojmenované Sequoyah, zahynulo po stafylokokové nákaze ve věku pouhých dvou měsíců. Po ztrátě obou mláďat se vědci rozhodli, že z ní udělají adoptivní matku a přinesli jí desetiměsíčního šimpanze Loulise.
Jeden z ošetřovatelů přišel do Washoeiny ubikace a znakovou řečí jí prozradil, že má pro ni miminko. Washoe začala být neuvěřitelně nabuzená, křičela, kymácela se ze strany na stranu a přitom pořád znakovala „miminko“ stále dokola, až nakonec ukázala „moje miminko“.
Jakmile ošetřovatel Washoe přinesl malého Loulise, veškeré Washoeino vzrušení pominulo. Odmítala si malého vzít, přičemž apaticky ukazovala znak „miminko“. Bylo zcela zjevné, že se Washoe domnívala, že jí přinesou Sequoyu. Šimpanzice si však brzy našla k Loulisovi cestu a další den už si oba vytvořili vzájemné pouto. Od té doby byla Washoe Loulisovi naprosto oddaná.
Co je ještě zajímavější, po vzniku silného rodičovského pouta začala Washoe malého šimpanze učit americkou znakovou řeč přesně tím způsobem, jakým ji učili její lidští rodiče. Loulisovi trvalo pouhých osm dní naučit se své první slovo a stejně jako jeho náhradní matka dokázal po čase plynně hovořit znakovou řečí na takové úrovni, aby mohl komunikovat s lidmi.
Příběh šimpanzice Washoe nám připomíná, že bychom nikdy neměli podceňovat inteligenci našich zvířecích druhů a co je ještě důležitější – chovat se k němým, avšak oduševnělým tvářím se soucitem.