Esej Johna Sanbonmatsu – Chlapec a liška: porozumění naší hrubosti ke zvířatům

Když jsem byl malý kluk, bylo mou tajnou zálibou sedět nad tátovou kolekcí fotografických publikací a hodiny do nich zírat. Rodině jednoho muže, Vzpomínkách na dny a dalších jsem spatřil odkryté zvláštní a různorodé uvažování lidí, tedy alespoň to, co objevil profesionální fotograf z poloviny minulého století: děti v Bombaji, které nastavují své smějící se tváře dešti, Jackieho Robinsona – prvního černocha v hlavní baseballové lize, první televizi. Mimo jiné také zneklidňující výjevy smutku, tragédie, násilí, nesmazatelné obrazy vraždění davu, sebevražd, příšerných průmyslových nehod a války v Indočíně.

Avšak ze všech těch fotek zde byla jedna konkrétní, která mě děsila nejvíc: skupina lidí ze Středozápadu, která stojí ve sněhu v kruhu a povzbuzuje asi sedmiletého chlapce, aby utloukl baseballovou pálkou k smrti lišku. Se zářivým úsměvem chlapec stojí nohama pevně na zemi, jako by čekal na ránu, která nikdy nepřijde. Liška – přikrčená, s vyplazeným jazykem, téměř k smrti vyčerpaná – hledí nepřítomně pohledem beznaděje či rezignace, která se viditelně odráží v její rozbité tváři. Na tmavém, krví potřísněném sněhu jsou vidět malá mrtvá těla dvou dalších lišek. Co v mé mysli však nejvíce vyniká, jsou červenolící muži (a pár žen), jak stojí nebo klečí bok po boku ve sněhu a tvoří těsný kruh smrti okolo chlapce a lišky. Všichni se usmívají. Prostá lidská bytost a její rozkoš v mučení bezbranného jedince, zvířete – to je ten poslední detail, který mne stále tíží nejvíc.

fox_beating

Mnozí z nás se setkali s podobnými obrázky, četli podobné úvahy či viděli přímo na veřejnosti, jak se zcela nevhodně mísí krutost s radostí. Co je to za lidský stav, který přiměje jindy obyčejné lidi k vraždění bezmocných – ať už jde o člověka nebo zvíře – s tak očividným potěšením?

Potěšení ve tvářích lidí kmene Hutu, když se rozmachují mačetami proti svým sousedům z kmene Tutsi, běloši oslavující zneuctěnou mrtvolu černocha v Jižní Americe, úsměv na tvářích mužů z gestapa, když kopou do nahé židovské ženy, krčící se v prachu u jejich nohou, utloukání Židů páčidly za druhé světové války před jásajícími davy, matky zvedají své děti, aby viděly tu zábavu, němečtí vojáci se kupí do chumlu jako na fotbalovém zápase a nakonec, zatímco na ulicích teče krev proudem, hlavní vrahoun stojí na hromadě mrtvol jako největší hrdina a na akordeon hraje litevskou hymnu. Jeden z německých armádních plukovníků, jenž narazil na tuto scénu, později poznamenal: „Prvně jsem si myslel, že musí jít o oslavu vítězství nebo jakýsi druh sportovní akce kvůli toho všeho jásotu, tleskání a smíchu…“ Teprve když přistoupil blíž, uvědomil si svou mylnou domněnku.

Otázka, jež si kladou úvahy v této knize, zní „nakolik blízko se musíme dostat k podstatě násilí, které páchá naše společnost zvířatům, abychom byli schopni vnímat, čím doopravdy je – tedy krutostí.“ Kdy začneme chápat, že je něco v zásadním nepořádku na všudypřítomných obrazech a televizních projekcích, které nám nabízejí pohled na křenící se lovce, kterak pózují vedle mrtvol losů a jelenů, na rybáře zvedající palec nahoru poblíž kopy kalmar nebo krabů či jiných mořských tvorů vylovených z hlubin a vyhozených na palubu, kde se udusí, nebo jsou necitelně ubiti kladivy a páčidly?

girl-with-dead-fox_3001

V jakém okamžiku začneme mít podezření, že je s naším světem něco hodně v nepořádku, že něco zásadního může být v sázce? Kdy si uvědomíme, že zaměstnanci na farmách s prasaty zabíjejí nemocná nebo zraněná zvířata tak, že s nimi mrští o podlahu? Nebo když čteme zjevně pro zábavu při ranní kávičce v novinách, že v Peurto Ricu se nechtěných psů, koček a dokonce hospodářských zvířat zbavují tak, že je shodí z mostu, úmyslně srazí vozem či rozsekají mačetou?

Ve skutečnosti jsou nemilosrdné a extrémní činy násilí na zvířatech normou každé společnosti na Zemi. Ve Francii si stále mohou zámožní gurmáni připravit jako pokrm pečeného strnada zahradního – ohroženého pěvce, jemuž mají být dle tradice vyjmuty oči předtím, než je násilím po týdny krmen, až je nakonec utopen ve sklence brandy. Ve Španělsku je každý rok rituálně umučeno a zabito 11.000 býků před zraky tisíců lidských bytostí. Na Blízkém východě slaví muslimové Eid a Ramadán tak, že useknou stovkám tisícům živých koz hlavy, zatímco oslavují jejich mlácení sebou v bolestech a vykrvácení k smrti. V roce 2006 zabilo úřednictvo čínské provincie Yunnan více než 50.000 domácích psů během pěti dní poté, co se v oblasti objevilo několik ojedinělých případů vztekliny. „Psi, kteří byli na procházce se svými páníčky, jim byli odebráni a ubiti k smrti na místě… Jiné skupiny zase vstupovaly do vesnic v noci, dělali rámus, aby psi začali štěkat a poté tyto psy ubili k smrti.“ V některých případech byli donuceni majitelé psů své miláčky pověsit před jejich domem, zatímco jejich děti celé počínání sledovaly. O dva roky později si čínští úředníci objednali podobný masakr koček v Pekingu kvůli přípravám na olympijské hry. Pochytány byly stovky tisíců koček, které zavřeli do klecí a poté převezli na místo, jemuž čínští pozorovatelé říkali tábory smrti, co byly postaveny na perfierii hlavního města. Tam kočky přímo zabili, nebo je prostě nechali vyhladovět či podlehnout nějaké z nemocí. Tsicíce dalších byly poslány do města Guangzhou, kde byly zřejmě zabity pro maso do čínských restaurací, v nichž servírovali kočky.

Ovšem i takto organizovaný masakr bledne a ztrácí na významu vedle hladce fungujícího světového, rutinního vyhlazování – gigantického, technicky vyspělého mechanizovaného zařízení, jehož jedinou funkcí je vyrábět, ničit a zpracovávat těla i mysl miliard živých bytostí každý rok. Toto násilí se stalo natolik normalizované a přirozené, že si jeho existence všimneme jedině tehdy, když jde ono zařízení nečekaně zekřiva, ohrožuje veřejné zdraví nebo konečné výdělky průmyslu. Teprve poté se krátce vynořuje z každodenního života tento obskurní systém masového vyvražďování a vstupuje do vědomí veřejnosti, a to jako pouhý výjev. V roce 2001, tedy tehdy, když v Británii onemocněla hospodářská zvířata nemocemi slintavkou a kulhavkou (čistě komerční nemoc – většina zvířat se dokáže uzdravit sama), nařídily anglické a irské státy hromadné vraždění šesti milionů krav a ovcí a teprve když byla těla všech těchto zvířat vhozena do obrovských otevřených jam a zapálena, a až tmavý kouř zahalil oblohu nad Britskými ostrovy a valil se dál přes Kanál, se najednou skrytý systém každodenního hromadného násilí vyvalil ven. Podobná trhlina v povídačce o běžné porážce se vyskytla o tři roky později, když v Asii bojovali s propuknutím nákazy ptačí chřipky H5N1. Během několika týdnů bylo zaživa upáleno, udušeno, zaškrceno, zastřeleno nebo ubito 220 milionů kachen, hus a kuřat, ať už zdravých nebo nemocných. Tolik hrubého a nemilosrdného násilí na tvorech, jako by oni byli na vině za nesnesitelnou nemocí, přitom nýchylnost k ní získali kvůli věznění ve špíně a brutálnímu zacházení.

„Tak dlouho, jak budou živé bytosti s fyziologickou stavbou podobné té naší redukovány na zdroje pro lidskou potřebu, prakticky vše je možné,“ všímá si Carl Boggs v této knize esejí.
Avšak k tomuto musíme dodat: a vše je povoleno. Vnitřní podstata fašismu, totalitarismu a zvěrstev nespočívá v ideologii jako takové, ale v prosazování činů, jejichž účel je ukázat, že zde nejsou žádné limity, co může být způsobeno jedinci nebo přímo celým skupinám jedinců. Co konečně propojuje obrázek Američanů vraždících lišky ve Středozápadu a zprávu o Einsatzkommando 3 zabíjející židy v Kaunasu – nebo spíše, co nám umožňuje rozpoznat krutost jako krutost, ať už páchanou na lidech či zvířatech – není radost, bezohlednost nebo jednoduše nuda, ani bezmocná hrůza, bolest a utrpení bezbranných obětí, ale způsob, jakým se tyto dvě situace propojily v režimu působení, jehož symbolická funkce je předvést nejvyšší a absolutní nadřazenost jedné skupiny nad druhou.

Úryvek pochází z knihy Critical Theory and Animal Liberation.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.