Hermann Hesse: co nás stromy učí o sounáležitosti a životě

Pro mne byly vždy stromy ti nejpronikavější kazatelé. Vážím si jich, když rostou v kmenech a rodinách, v lesích a hájích. A ještě více si jich vážím, když stojí samy. Jsou jako osamělí lidé. Ne jako poustevníci, kteří se vykradli z nějaké slabosti, nýbrž jako velcí, osamocení lidé, jako Beethoven a Nietzsche. Svět ševelí v jejich nejvyšších větvích, jejich kořeny odpočívají v nekonečnu; ale neztrácejí sami sebe, bojují vší silou svých životů pouze pro jedinou věc: realizovat sebe sama v souladu s vlastními pravidly, vytvořit si vlastní formu, vyjadřovat sebe sama. Nic není svatější, nic není příkladnější než krásný, silný strom.  Když je strom pokácen a odhalí svou nahou smrtelnou ránu slunci, může si člověk přečíst celou historii vepsanou do zářícího disku jeho kmene; v kruzích jeho stáří, v jizvách veškeré utrpení a nemoci, všechno štěstí a vzkvétání zůstává upřímně vepsáno, léta neúrodná i léta nadbytku, zdolávání útoků bouří, které vydržel. A každý malý kluk z farmy ví, že to nejtvrdší a nejušlechtilejší dřevo má letokruhy nejužší, že nejsilnější a nejdokonalejší stromy, nezničitelné i přes neutuchající nebezpečí, rostou vysoko v horách.

Hudba z youtube kanálu Meditative Mind.

Stromy jsou svatyně. Každý, kdo ví, jak k nim mluvit, každý, kdo ví, jak jim naslouchat, se může naučit pravdu. Nehlásají učení a přikázání, nezastrašeni podrobnostmi hlásají pradávný zákon života.

Strom říká: ve mně se skrývá jádro, myšlenka, já jsem život věčného života. Zkouška i riziko, že věčná matka mnou uchvácená je jedinečná, jedinečný je tvar i žíly mé kůže, jedinečná je i ta nejmenší hra listů v mých větvích, i ta nejmenší jizva na mé kůře. Byl jsem stvořen, abych vytvaroval a vyjevil nekonečnost v těch nejmenších, nejpodrobnějších detailech.

Strom říká: mou silou je důvěra. Nevím nic o svých předcích. Nevím nic o tisících dětí, jež každý rok ze mne vznikají. Až do úplného konce žiji z tajemství mého semínka a nestarám se o nic jiného. Věřím, že Bůh je ve mně. Věřím, že mé úsilí je svaté. Z této důvěry žiji.

DSC_0580

Když jsme sklíčeni a nemůžeme už déle snést naše životy, pak nám strom má co říct: Buď klidný! Buď klidný! Podívej se na mne! Život není lehký, život není složitý. Tohle jsou dětinské myšlenky… Domov není tady ani tam. Domov máš buď uvnitř sebe, nebo není vůbec nikde.

Touha potulovat se trhá mé srdce, když slyším stromy šustící ve večerním větru. Pokud jim tiše nasloucháte delší dobu, tato touha odhalí své jádro, svůj význam. Ačkoliv se to tak může zdát, nejde ani tak o podstatu toho uniknout od vlastního utrpení. Je to touha po domově, po vzpomínce matky, po nových metaforách pro život. Touha, která vede domů. Každá cesta směřuje k domovu. Každý krok je zrození, každý krok je smrt, každý hrob je matkou.

Tak ten strom ševelí večer, když znepokojeně stojíme před našimi dětinskými myšlenkami. Stromy mají dlouhé myšlenky, dlouhý dech a dlouhý odpočinek, stejně tak mají delší život než my. Tak dlouho, dokud jim nebudeme naslouchat, budou i moudřejší než my. Ale když se naučíme, jak stromům naslouchat, pak ta stručnost, ta rychlost a dětská ukvapenost našich myšlenek dosáhne nesrovnatelné radosti. Ten, kdo se naučil stromům naslouchat, již dále nechce být strom. Nechce být ničím jiným než tím, co je. Tohle je domov. Tohle je štěstí.

hesse

Úryvek od Hermanna Hesseho ze sbírky Bäume: Betrachtungen und GedichteNámět na článek ze stránky brainpickings.org.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.