Křeček na cestách: Výprava do Indonésie

Nevím, jaký máte vztah k vymoženostem moderní doby. Těmi vymoženostmi nemyslím wifi a chytré telefony, ale spíš sprchu (ideálně teplou) a záchod (ideálně splachovací), ale já osobně velice kladný. Proto jsem si uvědomila svou neopatrnost, když jsem bez jakýchkoli informací kývla kamarádovi na možnost letět s ním a jeho přáteli na výpravu do tropů. Musím se přiznat, že jsem toho začínala pomalu litovat téměř vzápětí, když mi bylo sděleno, na kolik ta sranda přijde, a že vzhledem k našemu cíli se můžu s toaletou a sprchou rozloučit. Jsem zřejmě dost zhýčkaná, ale po kamarádových vzpomínkách na předešlé roky, kdy se jim při konání potřeb v pralese zakusovaly pijavice do zadku (což není myšleno obrazně), jsem ztrácela nadšení. Nemluvě o dalším úskalí typu všudypřítomných muchniček, moskytů a podobných přátelských zvířátek.

Další, co mi hrálo do karet (myšleno ironicky), byla má lehká fóbie z jehel, tudíž očkování… Předpokládám, že si mě teď představujete jako nějakou cíťu. Vlastně když si čtu, jak jsem se doposud popsala, tak je to i pochopitelné. Ať mám tedy alespoň nějaké kladné body, zmíním, že zbožňuji procházení se. Šla jsem i pochod okolo Štatlu, kdy jsem 102 km dala za 20 hodin a 28 minut. Což, přihlédnu-li ke skutečnosti, že jsem neměla žádný tréning a má jediná do té doby kusová akce předtím byl jiný pochod s délkou 40 km, to rozhodně není vůbec špatné. Taky nejsem žádná louda, což mi mělo být kupodivu v tropech nikoli ku prospěchu, jako spíše na škodu.

Cílem naší výpravy byla Sumatra a „lov“ hadů, především z důvodu focení a nalézání nových druhů. Nevím, kolik z vás chodí hledat hady, tak tuto činnost přiblížím na sběr hub. Tedy jak se člověk chová, když hledá hřiby? Nebo vlastně hledá cokoliv? Plíží se jak slimák po obrně a kouká do všech stran… takže mě měl čekat měsíc velice, velice pomalé chůze v pralese a to jak ve dne, tak v noci. A pak tu byly detaily jako nulové vybavení, to že jsem neplavec a v jídle dost vybíravá… Jsem téměř vegan. Ale vše jsem se rozhodla překonat… nějak. Jen abych se vyhnula Vánocům, Silvestru a Novému roku (krom všech zmíněných záporů totiž tyhle věci taktéž neuznávám, stejně jako Valentýn, Velikonoce a podobné „svátky“). Začala jsem tedy křečkovat peníze, kde se dalo, nakupovat výbavu a bodat do sebe jedy. Vtipné bylo sehnat vakcínu na choleru, která v celé ČR prostě v tom okamžiku nebyla. Do toho mi začalo zlobit zranění z nehody na motorce, takže jsem si to vše o to víc užívala. Každopádně byl tu… den před odletem…

S kamarádovou intenzivní pomocí (seděl, kecal s někým a popíjel víno) jsem si sbalila a modlila se, ať se mi nic nevylije. Ráno pak stačilo nahodit krosny, vzít batoh a… a při zvednutí mé krosny se pod ní objevil na podlaze bílý flek… Po ohledání mého pečlivě zabaleného zavazadla jsem zjistila, že budu muset svou krosnu vybalit, najít příčinu, celou vyčistit a v rekordním čase zabalit. Jo, tomu se říká dobrý začátek… Začala jsem teda vyhazovat ven všechno, co jsem večer pracně naštěstí balila do igelitek. A až úúúplně vespod byl opalovací krém, který kamarád špatně zadělal a uložil do mého ruksáčku, tím pádem jakmile jsem ruksáček postavila, tíha věcí dolehla na opalovák XXL + 40% navíc a celý jeho obsah vystříkala do mého batohu. Nezbývalo než rychle očistit tašky, interiér krosny a vystlat a obalit vše kuchyňskýma utěrkama, aby se mastnota alespoň trochu nasála. Mělo to však i své výhody: zaprvé mi taška krásně voněla a nemohla se spálit, zadruhé po zjištění, že jsme zapomněli toaleťák, jsem se mohla spolehnout na tuny vonících utěrek. Kamarád měl potíž něco najít, což atmosféře nepřidávalo, ale nakonec jsme se do vlaku dostali úspěšně a mířili na pražské letiště. Přeskočím nudnou cestu a teleportuji nás na letiště před terminál…

Vlastně když se ještě vrátím k cestě do Prahy, dost mě udivilo, že po asi měsíci temna ten den svítilo slunce jako na jaře. Což je na prosinec obdivuhodné… A teď zpět k letišti na terminálu. Byli jsme tam asi 3 až 4 hodiny před odletem, ať máme čas, kdyby se cokoli přihodilo. Jenže co to pomůže, když zbytek výpravy v počtu tří osob scházel. Časová rezerva byla dostatečná, takže kamarád palundoval po letišti a já vykupovala automat a rvala do sebe sladkosti. Brzy ale došly koruny, což učinilo mým sarančecím sklonům naštěstí přítrž. S takovou totiž hrozilo, že mě nepustí do letadla z důvodu přetížení. Začala jsem si tedy krátit čas na internetu pouštěním písničky z medvědích bratrů… („chtěl bych všem vzkázat, jsem na cestě…“) a scény z přátel, kde Pheobe tvrdí, že se pokazila u Rachelina letadla levá filánž a ona nesmí odletět… Další klad na mé cestě je strach z létání, nesnáším to… Čas mi ubíhal vcelku rychle, možná až příliš, jelikož naši spolubojovníci stále nedorazili. Kamarád začal být nervózní a počal s přípitkem na šťastnou cestu sám (já jsem abstinent a zbytek nebyl přítomen). Jak se krátil čas do otevření terminálu, častěji kontroloval telefon a při otevření terminálu i rovnou volal. A vida, naši nezvěstní se zdrželi, poněvadž postrádali třetího člena, který je měl vyzvednout. Dojel nakonec jen o dvě hodiny později, což by zřejmě nevadilo, kdyby se pak nezasekli na dálnici. Začala jsem být taktéž nervózní. Na to neodjet mě to už stálo příliš času, peněz a sebezapření. Chvilku před uzavřením terminálu došlo stejně jak v americkém filmu k slavnému happy endu (docela brzo, co? Většinou to bývá na konci… jak napovídá slovíčko end) a náš tříčlenný zbytek se vynořil před námi. Teď jen zbývalo nechat se šupem odbavit a odstartovat vstříc lepším zítřkům. Doběhli jsme, co nám jen zavazadla dovolovala, k přepážce a nahodili krosny na váhy. První šel náš Bigboss, který měl ve všem prsty, všude známé a slovem vládl stejně bravurně jako svaly. Podal slečně pas a já s kamarádem zatím řešila, jak svázat různé popruhy, aby zbytečně nevlály a neplandaly. Při náhodném pohledu jsme zjistili, že Bigboss se nějak mračí a slečna za pultem taky nemá zrovna šťastný výraz. S kamarádem jsme popošli blíže na výzvědy. A jak tomu v amerických filmech bývá, děj musí mít pořádnou zápletku. Bigbossovi bylo sděleno, že jeho pas není platný 6 měsíců po návratu do ČR, ale jen 5, tudíž ho do letadla nepustí. No atmosféra byla úžasná, což si zřejmě i dovedete představit. Ale Bigboss se nemínil vzdát (je to kus chlapa, samý sval a samá šlacha) a nakráčel na informace, nebo co to bylo za okénko, a počal vzniklý problém aktivně řešit. My ostatní mohli jen postávat a čekat, jak se nastálá situace vyvine. Po pár vteřinách vzrušené gestikulace Bigboss došel za námi a oznámil, že do Koala Lumpuru nás nepustí. Tedy ho… Což v tlupě není podstatné, protože stejně jako u mušketýrů – jeden za všechny, všichni za jednoho. Ale – pozor – nic není ztraceno, v Thajsku je jim to celkem putna, že mu schází měsíc a máme tedy možnost cestovat tímto směrem. Bez velkého rozmýšlení se nás pět (bylo nás pět :-)] shodlo, že Thajsko není ideál, ale že lepší než ČR. Takže jsme se v duchu rozloučili s cizinci nepolíbené části indonéské džungle a počali psychickou přípravu na thajské jídlo, faunu a flóru. Bigboss odkráčel k přepážce oznámit, že chceme tedy let přebookovat. Nám zbývalo jen čekat. Slečny byly u terminálu značně nervózní a několik minut přetahovaly otevírací dobu. Ve správném filmu by to vyšlo a bylo to ještě lepší, než jsme čekali. Jenže po asi 2 minutách Bigboss došel znovu, už ne tak radostně, a oznámil nám, že by to stálo každého 17500Kč navíc. Za což nám (naštěstí pro mě) tato destinace nestála. Smutně jsme tedy terminálním slečnám oznámili, že můžou zavřít. Bigboss byl z této situace více než špatný. Jasně, všichni jsme byli, jenže on měl pocit, že nám pokazil dovolenou. Ale musím se ho zastat, chtěl, ať jedeme bez něj, navíc chybovat je lidské. Všichni jsme se mu snažili zvednout náladu a vtipkovat, ale nic to neměnilo na tom, že byl konec.

Tedy ne úplně, šli jsme na letiště na kafe, odhodlaní si najít nějaký let téměř kamkoliv a prostě letět. Ve filmu bychom to jistě udělali a ještě by letadlo, kterým jsme měli letět původně, třeba vybuchlo… Ale ti, co mě znají, vědí, že nemám moc ráda americké filmy a na ty romantické, především s happy endem, jsem téměř alergická, takže se nic z toho nestalo. Vypili jsme kávu, zvedli se, nastoupili do auta, kterým pro nás dojel kamarád pátého člena výpravy, a rozjeli se domů. Pro nás to obnášelo vystoupit na vlakovém nádraží v Praze a koupit si lístky domů. Cesta zpět nebyla tak veselá, možná protože už nesvítilo slunce jako při cestě tam. Čekaly nás tedy další Vánoce v našem kraji, s obohacením o otázky od všech známých a neznámých na téma „co že nejsi v tropech“. Nemluvě o mizerném počasí následujících několik týdnů.

Ale v každém příběhu je aspoň jiskra naděje. Bylo by tedy více než nevhodné ji do toho našeho nedat. Náš Bigboss vybojoval možnost přesunu až o rok a my se dohodli, že to uskutečníme mnohem dříve. Přesněji v březnu 2016. Pravda, propadlo nám více než jen let z Prahy, ale veškeré další věci, které jsme museli platit znovu, včetně poplatku za přebookování, na sebe vzal Bigboss… Takže mohla začít druhá cesta…