Charles Darwin jednou poznamenal, že všechny druhy suchozemských zvířat zřejmě sdílejí sadu vokálních emočních výrazů, které vydávají v podobných situacích. Nyní mohou vědci dát Darwinovu tvrzení za pravdu, jelikož zjistili, že lidé dokáží rozpoznat různorodé emoční vokální projevy u tak odlišných druhů, jako jsou žáby nebo pandy.
Skutečnost, že zvířata dokáží rozpoznat emocionální projev jiných tvorů, přestože jde o jiné živočišné druhy, již byla v minulosti prokázána. Jedna studie vysoké zvěře například zjistila, že pokud pustíte zvuky plačícího mláděte, ať už tuleně, opice nebo člověka, bude matka laň projevovat ochranné chování. Doposud byly studie aplikovány pouze na savce, kteří rozpoznávají zvuky jiných savců.
Nová studie uveřejněná ve vědeckém magazínu Proceedings of the Royal Society B zkoumá, zdali jsou lidé schopni správně rozeznat stavy vzrušení u ptáků, plazů a obojživelníků.
Nyní ale, než se dostaneme k jádru věci, si ještě musíme vysvětlit, že „vzrušení“ zde rozhodně neznamená to, co si zřejmě právě myslíte. Vědci jej definují jako „stav mozku či těla, odrážející reakci na smyslovou stimulaci, zahrnující stav od spánku po frenetické vzrušení“. Na spodním konci vzrušení jsou emoce jako nuda, zatímco na horním konci může být například hněv.
Pro studii získali výzkumníci tři skupiny lidí, z nichž jedna hovořila německy, další anglicky a poslední mandarínsky. Těmto lidem byly následně puštěny nahrávky zvířecích hlasů a po jejich vyslechnutí řekli zúčastnění vědcům, jaký emocionální stav zvíře zažívá. Zvuky pocházely ze široké variety živočišných druhů, které představují více než 350 milionů let evolučního vývoje. Mezi puštěnými zvuky zvířat byli sýkora černohlavá, aligátor severoamerický, krkavec velký, rosnička ozdobná, slon africký, magot bezocasý, prase domácí, panda velká a člověk.
K úžasným výsledkům výzkumníci došli, když zjistili, že všichni účastníci, bez ohledu na to, jakým jazykem mluvili, dokázali spolehlivě identifikovat, kdy byly všechny druhy – zahrnující veškeré živočišné třídy vzduch dýchajících čtyřnožců – ve stavu vysokého vzrušení. To naznačuje, že schopnost rozpoznat odlišné emocionální stavy napříč všemi druhy je u lidí hluboce zakořeněna.
Vědci se tak domnívají, že může existovat nějaký společný dědičný důvod, jenž stojí za schopností rozpoznat emocionální stav napříč tak širokou škálou druhů. Možná tato schopnost pomáhala už naším předkům v situacích, kdy slyšeli a rozpoznali zvíře v ohrožení a mohli se tak tomuto ohrožení sami vyhnout.
Zdroj článku: iflscience.com
Zdroj obrázku: pixabay.com