Možná je čas začít brát vážně pocity zvířat

Psi dokáží číst lidské emoce. A jak se zdá, tak koně také. Velryby mají regionální přízvuky. Krkavci prokázali, že jsou schopni odhadnout myšlenky jiných krkavců – tento jev vědci nazývají „teorie mysli“ a doposud byl přisuzován pouze lidem. Všechna tato zjištění byla publikována ne zas tak dávno během několika týdnů po sobě a společně naznačují, že mnoho vlastností a schopností, které byly brány jako čistě lidské, ve skutečnosti nejsou něco, co by bylo jedinečné jen pro člověka.

Toto prohlášení nejspíš zní, jako by mělo jít o nebezpečné antropomorfismy a pokud něco o výzkumu chování zvířat znáte, nejspíš víte i to, že antropomorfismus je špatný. Zvířata jsou zvířata a lidé jsou lidé. Předpokládat například, že slon si užívá radost stejně jako člověk, je směšně nevědecké. To byl převládající způsob myšlení ve vědecké linii posledního století – spolehlivě se vyhnout výzkumům, které by se byť jen odvážily naznačit, že zvířata mohou myslet nebo cítit podobně jako člověk.

Ovšem nové studie, jako ty výše zmíněné, spolu s mnoha nedávno vydanými knihami uznávaných biologů a vědců spisovatelů, zcela vážně uvažují o vnitřním životě zvířat. Momentálně někteří významní vědci tvrdí, že nátlak – ačkoli dobře míněný – kdy byla snaha se celá desetiletí bezmyšlenkovitě vyhnout věcem s antropomorfním zabarvením, mohl velmi posloužit skutečnosti, že toto odvětví bylo potlačeno. „Nejenže to vědeckou oblast drželo zpátky, ale rovnou ji to zničilo. Svým způsobem to byla prevence, aby se výzkumníci ani nepokoušeli klást si tyto otázky po dobu celých 40 let,“ prohlašuje biolog Carl Safina.

Námět Safinovy knihy Beyond Words: What Animals Think and Feel se hezky shoduje se vcelku čerstvým titulem známého primatologa Franse de Waala, nazvaným Are We Smart Enough to Know How Smart Animals Are? Oba výzkumníci stvořili argumenty pro něco, co biolog Gordon Burghardt nazývá jako „kritický antropomorfismus“. Pojem označuje použití vlastní lidské intuice a porozumění jakožto výchozího bodu pro pochopení kognice zvířete. „Tvrdit, že zvíře plánuje do budoucna a usmiřuje se po bojích, je více než antropomorfní jazyk: tyto myšlenky navrhují testovatelné nápady,“ píše Frans de Waal.

Věda zabývající se chováním zvířat začala v roce 1910, v následujících dvacátých létech se zaměřovala na popis chování, aby se vyvrátily pověry (kočky nejsou společnice čarodějnic, kobylky nejsou líné a nenechávají za sebe vše odpracovat mravence atd.). Problém je v tom, že se nakonec popis stal vědou o chování zvířat. „Zájem o pocity nebo myšlenky, které zvíře motivuje k behaviorálním činům, se stal naprostým tabu,“ zmiňuje Carl Safina ve své knize. Zde je jeden příklad, který používá: poznámky dobrého vědce říkají možná něco jako „Slonice se umístila mezi své mládě a hyenu“. Špatný, proantropomorfně laděný vědec by na druhou stranu scénu zapsal jako „Matka si stoupla tak, aby chránila své mládě před hyenou.“ Jak může vědec dokázat, co měla sloní matka v úmyslu? Nemůžeme přece číst myšlenky ani sledovat pocity. Předpokládat, že zvířata vykazují něco takového, bylo považováno za zcela nevědecké.

Dokonce nadhození pouhé otázky o vědomí zvířat mohlo jednou provždy zničit vědci kariéru. V sedmdesátých letech minulého století publikoval biolog Donald Griffin knihu, která se týkala téměř přesně vědomí zvířat. V té době byl Griffin uznávaným vědcem, který zjistil, že netopýři používají echolokaci k orientaci v prostředí. Ovšem po publikování zmíněné knihy byla jeho kariéra z velké části zničena. Stejně tak Jane Goodall sklidila ostrou kritiku za to, že polidšťovala šimpanze, které sledovala, a dávala jim jména. V devadesátých letech dokonce jeden z publikujících v časopise Science uvedl, že nedoporučuje zaměřovat výzkum na kognitivní schopnosti zvířat těm, kdo jsou ještě ve funkčním období.

Lepší data, včetně pokroku v neurozobrazovacích technologiích a videích z vědeckých prací prováděných v terénu, nyní zesilují potřebu přehodnotit některé velmi základní otázky zvířecí kognice. Zato dnes se zdá, že téměř týden co týden vycházejí nové studie dokazující u různých druhů to, co bylo dříve považováno za striktně „lidskou“ schopnost či emoci.

Důkaz empatie a dokonce utěšujícího chování byl pozorován u mnoha různých druhů. Dokonce nedávná studie odhalila schopnost utěšujícího chování u hraboše prériového, hlodavce, jenž se nachází po celých Spojených Státech a Kanadě. Hraboši utěšovali své společníky, kteří dostali drobný elektrický šok.

Chování, které se hodně podobá utěšování, bylo pozorováno také u vysoce společenských zvířat, jako jsou například sloni. Vědci vysledovali, že pokud je slon indický rozrušen a vidí ho další jedinec, snaží se jej uklidnit doteky svým chobotem. Podle Joshuy Plotnika, který vedl se slony indickými na toto téma studii, nikdy neslyšel zvuky, které sloni při utěšování vydávají, pokud byli zrovna sami. „Možná je to nějaký signál jako ‚ššš, všechno je v pořádku‘ nebo jako zvuky dospělého člověka, který se snaží uklidnit dítě.“

Někteří vědci tvrdí, že nakažlivé zívání je dalším ze signálů empatie a nedávno bylo sledováno a natočeno u šimpanzů.

Některé výzkumy naznačují, že několik druhů zvířat prokázalo signály o sebeuvědomění. Zatím nejlepší způsob, jak tento abstraktní prvek zjistit, je test rozpoznání se v zrcadle (ačkoli některé studie z nedávné doby již začínají tento test zpochybňovat). Při absolvování testu se zvířeti na tělo umístí barevná značka, přičemž se sleduje, zdali si zvíře značku na vlastním těle v zrcadle prohlíží a zkoumá ji. Pokud ano, vše naznačuje tomu, že jedinec chápe, že odraz představuje ho samotného. Testem prošli úspěšně šimpanzi.

Avšak kolem roku 2000 zkusila skupina vědců ukazovat zrcadlo i delfínům skákavým, jelikož se domnívali, že by testem mohli taktéž projít. Novinářka Susan Casey ve své nejnovější knize Voices in the Ocean této studii přitakává a podotýká, že v dalších letech prošli zrcadlovým testem i sloni a straky a oba druhy uspěly (pro doplnění kontextu, lidé tímto testem projdou nejdříve ve 2 letech věku).

https://www.youtube.com/watch?v=hHBfp6QC-MY

Zdá se, že některá zvířata jsou také schopna pochopit pohled druhých jedinců. Kromě mnoha nově objevených schopností u vran bylo zjištěno, že sojky západní dokáží nahlížet na svět z pohledu dalších sojek, což jim pomáhá při ukrývání vlastní potravy. Taktéž existují důkazy, že samci sojky obecné jsou schopni udělat dobrý odhad toho, jakým druhem potravy by mohli zaujmout samičky. „Dlouho jsme si mysleli, že tohle dokáží pouze lidé,“ prozradila psycholožka Cambridgeské univerzity Nicola Clayton magazínu Wired. „Jak se zdá, tato série výzkumů sojky obecné naši domněnku vyvrátila.“

Na rovinu si řekněme, že v dnešní době virálních videí je snadné přijít s touhle myšlenkou – antropomorfismus je ok! -a nechat se jí unést. Dokonalým příkladem z poslední doby je fotka trojice klokanů. Podle facebookového titulku šlo o situaci, kdy zemřela klokaní samice a její partner a potomek po ní truchlí. Média se toho hned chytila a fotku publikovala se slovy „Umírající matka naposledy drží své dítě“.

klokan antropomorfismus

Popis u fotografie:„Při procházce se psem jsem narazil na tyto klokany. Všiml jsem si, že jeden z nich byl mrtvý a jak jsem pokračoval v chůzi, postřehl jsem, že samec se snažil zvednout mrtvou samici. Vrátil jsem se domů, vzal foťák, sedl si tam a sledoval cosi opravdu úžasného, jak samec a mládě truchlí nad ztrátou samice. Seděl jsem tam a pozoroval je asi hodinu nebo tak nějak a samec vyháněl ostatní klokany, kteří se přišli podívat blíže, zatímco v mé přítomnosti, sedíc s fotoaparátem, se cítil komfortně.“ Evan Switzer

A pak, jak už to tak v koloběhu života virálních videí bývá, přišlo odhalení podstaty: samec klokana se pouze snaží mít sex se samicí, tyhle články lžou a věřit něčemu jinému je jen známka naivního antropomorfismu. Dojem Carla Safiny z fotografie je mimochodem takový, že sama němá fotka nám toho moc neřekne z jedné ani z druhé strany. Ve skutečnosti fotka – či, přesněji řečeno, okamžité rozdílné online reakce na snímek – nám prozradí víc o nás samotných než o chování klokana.

„Jediná věc, s níž se téměř nikdy nepočítá nebo se na ni ani nepomyslí, je, že zde mohou být nuance,“ říká Carl Safina. „U nonhumánních stvoření se může odehrávat celá řada emocí stejně jako u lidí.“ Například po smrti člověka milovaní dané osoby vykazují celou škálu emocí – popření, zmatek, někdy příšerně nevhodný smích. „Jenže se zvířaty prostě musí být vše buď/anebo,“ pokračuje Safina. Lidé buď chtějí věřit, že zvířata jsou čistá a dobrosrdečná a ve všem lepší než my, nebo věří v naprostý opak, že nejpozoruhodnějšími tvory na planetě jsou lidé a zvířata jsou poháněna pouze svými instinkty (jako by lidé snad nebyli…).

Hnát se za nepodepřenými závěry, že zvířata jsou jako lidé, zkresluje vědu. Jenže záměrně ignorovat důkazy chování zvířat, které je podezřele podobné lidským emocím, je nevědecké a zkreslující taktéž. „Klíčovým bodem je to, že antropomorfismus není vždy tak problematický, jak si lidé myslí,“ píše Frans de Waal a dodává, že se to týká pravděpodobně zejména zvířat, která mají mozky, jako jsou ty naše: samozřejmě tedy opic, ale také slonů a některých mořských savců, jako jsou delfíni. Koneckonců, my jsme také zvířata.


kun emoce citi inteligentni zvire

Zdroj článku: nymag.com/ScienceOfUS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *