Nový Zéland (maorsky Aotearoa) je kousek země, kam nejspíš nepojedete kvůli výtvorům lidské ruky. Města jsou zde malá a menší, architektura jednoduchá a krom reliktů maorské kultury tady nenajdete historickou podívanou známou z jiných koutů světa. Evropské osídlení s sebou přinesla až britská kolonizace po roce 1840 a domorodá přítomnost sahá nejvýše 700 až 800 let do minulosti.
Ačkoli se zdá, že zde život plyne klidně a pomalu, snad jako by zapadal do celkového obrazu úžasné novozélandské přírody, intenzivní lidská činnost toto souostroví za pouhých 150 let výrazně změnila. Smutným příkladem může být ikonický druh ptáka kivi, jehož populace se ještě před 80 lety pohybovala kolem 5 milionů. Dnes jich na ostrovech najdete kolem 60 tisíc. Výrazný úbytek starých endemických lesů a naopak rozmnožení nepůvodních druhů, především savčích predátorů, způsobil tuto a spoustu jiných radikálních ekologických změn. Lidské myšlení se ale vyvíjí a po celé zemi lze vidět snahu uchránit stále bohaté přírodní dědictví před dalšími vnějšími vlivy a také snahu obnovit původní faunu a flóru na místech, které ovládly rychle rostoucí jehličnany vysazené pro těžbu dřeva anebo živočišné druhy dovlečené z Evropy či Austrálie. A tak můžete navštívit kupříkladu park “Zealandia Eco-Sanctuary” nacházející se v těsné blízkosti centra hlavního města Wellingtonu. Park je obehnán vysokým plotem zabraňujícím vstupu nevítaných predátorů, jako jsou vačice nebo kočky, které decimují populace nelétavých ptáků, dobrovolníci park neustále pročišťují od nepůvodních, ovšem snadno dominujících rostlin a další lidé se starají o uskutečňování pětisetletého plánu, který mimo jiné zahrnuje výsadbu vysokých stromů rātā, rimu nebo miro, které dříve dominovaly kopcům v okolí Wellingtonu.
Typickými ostrovními obyvateli jsou nelétaví ptáci. Kupř. zmíněný kivi disponuje mnohými atributy, které jsou blíže savcům: párový vaječník, kostní dřeň nebo hmatové vousy. Jde však o ptáka, který ztratil schopnost létat a přizpůsobil se životu na zemi. Kivi je noční tvor dožívající se několika desítek let a obvykle žije v monogamním svazku. Střeží si území o velikosti několika čtverečních kilometrů a snáší vždy pouze jedno vejce, přičemž mláďata tohoto ptáka zůstávají dlouho velmi slabá a bezbranná. Proto se také stala snadnou kořistí lasiček, koček a jiných dovlečených predátorů. Mezi další významné endemické tvory patří starobylý plazí druh tuatara nebo hmyz dorůstající neobvyklých rozměrů. Hmyz zde však není jedovatý, naopak na Zélandu žije pouze jediný jedovatý druh, vzácný pavouk katipō. Zdá se, že velký hmyz a nelétaví ptáci tady zastoupili roli savců, kteří se zde vyvinuli jen okrajově a tedy zdaleka ne do takové převahy jako ve zbytku světa.
Příroda Nového Zélandu je vskutku celosvětově unikátní. Souostroví se od zbytku zemské pevniny oddělilo již přibližně před 85 miliony let. Od té doby se na Zélandu samostatně vyvíjely mnohé rostlinné a živočišné druhy. Krajinu za tuto dlouhou dobu samozřejmě postihlo mnoho dramatických klimatických i geologických změn: asi před 5 miliony let se ostrovy posunuly více na jih a přišly tak o suché a horké podnebí, což znamenalo také ztrátu mnohých přírodních druhů. Jiné druhy se díky těmto změnám zase vyvinuly. Zde se také přihodila největší sopečná erupce na Zemi za posledních 70 tisíc let: před přibližně 26 tisíci lety na severním ostrově vybuchla sopka Taupo (dnes zaplavená vodou a známá jako jezero Taupo) a zasypala ostrov horninou až do výše 200 metrů.
Severní a jižní ostrov se vlastně liší především tím, že ten severní se neustále “otřásá” díky aktivním vulkanickým oblastem. Ve středu ostrova se nachází Národní park Tongariro se dvěma sopkami: Mount Tongariro a Mount Ngauruhoe. Ačkoli se lyžařská sezóna odehrává především na horách jižního ostrova, i na svazích v tomto národním parku si v zimě můžete zalyžovat. Nejkrásnějším turistickým zážitkem v létě i v zimě je tzv. “mountains crossing”, což je trasa táhnoucí se mezi zmíněnými sopkami. Na sever od parku se rozkládá rozsáhlá oblast plná sirných jezer a teplých pramenů, přičemž se člověku podaří najít i různá skrytá zákoutí
s teplými jezírky, kde za vykoupání nebudete muset platit. Naopak velmi proslavená je Hot Water Beach na severovýchodě ostrova. Vždy, když tuto pláž odkryje odliv, stačí si do písku vykopat malou díru a ta se vám okamžitě zaplní horkou vodou. Máte-li chuť na smažená vajíčka, stačí na některém místě více exponovaném vyvěrajícím pramenům položit pánev – a za chvíli je hotovo. Zéland je také plný krásných vodopádů, malebných kopců či rozlehlých močálů. Alespoň v zimě vás během dne několikrát pozdraví zářící duha.
Zmínil jsem, že na Zéland nepojedete za lidskými výtvory, ovšem přece jen zde naleznete i zajímavé kulturní dědictví: své kouzlo mají kupř. pozůstatky dávno opuštěných zlatých dolů v horách nebo bohatá Wellingtonská muzea. Za povšimnutí stojí také splynutí maorské a evropské společnosti. Na rozdíl od nedaleké Austrálie, kde k původním obyvatelům panuje spíše negativně zatížený vztah, si zde i přes převahu evropské kultury původní obyvatelé udrželi vlastní identitu, která dotváří místní společenské prostředí. Většina geografických i přírodních reálií nese svůj původní maorský název a Maorština je také jeden z úředních jazyků.
A abych nezapomněl – všude se tu pasou krávy a ovce. Prý je na Zélandu více ovcí nežli lidí. Čísla neznám, ale rozhodně to člověku tak přijde.