… tak přesně to jsou slova, která si s touto oblastí snad nikdy nespojíte. Minulý týden jsem měla možnost strávit v rámci projektu Týdny pro divočinu, určeného ke vzdělávání a k dobrovolnické činnosti osm dní v Národním parku Podyjí. Těchto osm dní bylo velice suchých, teplých, ba přímo spalujících. Místní na naše prosby a naděje o dešti podpořené satelitními snímky a mraky na obloze odpovídali stále stejně: „pršet nebude, tady neprší.“ A ono vážně nepršelo. Měla jsem pocit, že všechnu vodu, která dle předpovědí měla dorazit, si uzmulo vždy Znojmo a tím to haslo. Doslova. A nám nezbývalo, než se při práci péct ve čtyřicítkách… Abych však nebyla zlá, za těch osm dní pršelo třikrát. Pět minut v pondělí a tři minuty v úterý, kdy letní přeháňka vzduch nepročistila, zůstal horký a k tomu ještě nesnesitelně vlhký, zatímco vyprahlá zem si vsákla vzácné kapky hluboko do svých útrob a po nějakém mokru tak nebylo brzy ani vidu ani slechu. Potřetí pršelo v sobotu večer, den před odjezdem. Pršelo dlouho a vydatně, takže další den ráno, kdy už všichni odjížděli domů, bylo úžasně. Vanul čerstvý, chladivý větřík a sluníčko nehřálo víc než na pětadvacet stupňů. Bylo prostě takové to idylické počasí, které si přeje každý, kdo musí přes den na holé pláni beze stínu likvidovat vzrostlé keře šípkových růží, aby se probojoval ke stejně pichlavým mladým stromkům trnovníku akátu. Čímž se dostávám k tomu, co vlastně bylo hlavním smyslem naší návštěvy NP Podyjí.
Vřes obecný – hlavní důvod naší návštěvy.
NP Podyjí je náš nejmenší národní park a momentálně také jediný, který se rozprostírá na území Moravy. Založen byl v roce 1991, a protože příroda samozřejmě nezná něco jako hranice, pokračuje park plynule do Rakouska, kde byste ho hledali pod názvem Thayatal. I přes relativně malou rozlohu 63 km2 oko návštěvníka potěší různorodost a divokost biotopů. Ne všude se ovšem té správné divokosti daří, a proto jsme nastoupili my – dobrovolníci v programu Týdny pro divočinu. Naším úkolem (úspěšně splněným) bylo stihnout během několika dní podpořit přirozené procesy na vřesovištích, které dříve zajišťovala například přiměřená pastva dobytka.
Smil obecný – vzácná léčivá květina rostoucí na místních stepích.
Na chrpách můžete hledat brouky nosatce.
Zdejší vřesoviště a stepní trávníky existují už od středověku, kdy se lidé rozhodli pokácet část původní doubravy, čímž dali prostor vzniku tomuto unikátu, který teď poskytuje domov vzácným druhům teplomilných rostlin a živočichů.
Stepi v Podyjí jsou vhodným místem pro milovníky rovnokřídlého hmyzu.
Květ česneku žlutého.
Některé rostlinky vřesu, ač jsou drobné a za rok vyrostou sotva kousíček, mohou mít dle letokruhů stáří i přes sto let. Dlouhodobým problémem je však zarůstání biotopu rostlinami, které zabírají vřesu místo a světlo, ten tudíž umírá, a to mnohem rychleji, než vůbec dokáže narůst. Zmíněné nežádoucí rostliny neměly v dobách sklizní sena, vypalování stařiny a pastvy ovcí a koz šanci. Žádná z těchto činností se dnes ovšem už nedělá, a proto je paradoxně k udržení místního kousku divočiny nutný zásah lidské ruky, která zbaví vřesoviště například trnovníku akátu nebo růže šípkové.
Cesta na vřesoviště.
Jak jsem už výše napsala, naše mise dopadla úspěšně, zvládli jsme veškerou práci zadanou lidmi ze Správy. Většina nás-nadšenců se živí sedavým zaměstnáním, takže jsme si užili změnu pohybu z osmihodinového sedu na pětihodinové stání a sekání výmladků akátů mačetou a štípání větví nebo keřů nůžkami. Ti odvážnější se v případě potřeby vhrli na větší stromy i se sekyrou. Přežili jsme všichni, stálo nás to mnoho látkových rukavic, úžehů, spálenin, štípanců, odřenin a trnů zapíchnutých na nejnevhodnějších či nejneuvěřitelnějších místech. Dokonce i pár dvouručních nůžek se kdesi v přírodě vstřebal a již nikdy nenašel…
Vosy a jejich plástve, které si postavily v hmyzím domě z cihel a kusů dřeva.
Za přírodou jsme nemuseli nikdy daleko: na postelích občas odpočívali drobní motýli.
Ovšem výsledek vidět byl a stále je. Není to stav dlouhodobý, činnost se musí pravidelně opakovat tak, jako se kdysi po pláních pravidelně proháněly ovečky nebo kozy, ale můžeme hrdě prohlásit, že vřesoviště na lokalitách 1 až 9 u obcí Havraníky a Popice jsou letos uchráněna od zkázy. Odměnou nám tak byl skvělý pocit dobře vykonané práce, jejíž výsledky byly na první pohled viditelné. A komu tohle nestačilo, mohl ještě obdivovat krásy místní přírody, užívat si (většinu týdne až příliš velkého) tepla, vína pro nepražáky, výtečného jídla a zábavných večerů s partou parádních lidí, kteří – aniž by se znali – přijeli za stejným cílem: pomoci krajině, pomoci divočině a pokusit se tak alespoň částečně odčinit onu lidskou stopu, kterou denně na přírodě všemožnými způsoby zanecháváme.
Cedule s upozorněním o výskytu plazů je zde nutností, téměř jsme neudělali krok bez toho, aby se poblíž v trávě nemihla například ještěrka zelená.
Dokonalý pohled ze stepi na nejbližší vinice. Ještě pár týdnů a hroznové víno bude připraveno ke zpracování…