Výprava za delfíny v Atlantiku

Třpytící se modré moře, azurové nebe bez mráčku, slunce prohřívající vše, co není skryto před jeho paprsky. My sedíme na hlučné motorové lodi plné turistů a uháníme od břehů Puerto Rica, přístavního města na jihu ostrova Gran Canaria, vstříc výpravě za delfíny a dalšími kytovci na širém prostranství Atlantiku…
No, ve skutečnosti jde o to, že několik autobusů přihlášených účastníků naženou na kajutu dvoupatrové lodi. Ti prozíravější si sedají dolů, kde je stín a kde se mohou téměř dotýkat hladiny, ti nezkušení a ti, co mají rádi pořádný rozhled, se jdou vystavit spalujícímu žáru na horní část paluby. Jakmile jsou po úmorném čekání na poslední přijiždějící všichni na místě, couvá loď z přístavu a za doprovodného a občas vtipného monologu kapitána to rozpálí přímou čarou ke dvěma osvědčeným oblastem s kytovci, jež jsou vzdáleny asi hodinu cesty od pevniny. Loď, kromě toho, že je opravdu hlučná, hodně smrdí spalovaným palivem, takže mnozí z nás jsou v nechtěném rauši hned na začátku, aniž by stačili zahlédnout jediného delfína.

Jak se vzdalujeme od přístavu, vidíme poměrně dlouhou dobu stále jen tohle…

Nebo taky tohle…

Takže všichni pořád otáčíme hlavy zpět a se zájmem koukáme prozatím na tohle…

Jakmile se nám však pevnina téměř ztrácí z očí a v dáli za mlžným oparem se začíná rýsovat ostrov Lanzarote, objevují se i první viditelné známky života v oceánu. Od přídě uhánějící loďky vyskakují z vody ryby, které létají! V mžiku vyskočí, plachtí do dáli mnoho metrů a poté zase mizí pod hladinou. Kdo chce rybku vyfotit, musí být neustále na stráži, jelikož se vše odehrává zcela nečekaně a velice rychle. Kapitán nám hned vysvětluje, že vidíme flying fish a že lze rozeznat samce od samice díky zbarvení ploutví. Na prsních ploutvích samců je vidět lehký nádech (snad) do oranžova, samice jej nemají. Tito živočichové spadají do čeledi Exocoetidae, v češtině mají příznačný název letounovití.

Zhruba po 45 minutách jízdy náhle loď zastavuje motor a my se lehce houpeme na vlnách. Kapitán něco vzrušeně vykřikuje do mikrofonu z podpalubí, ale já mám oko o něco bystřejší, takže už delší chvíli fotím dva vzdálené body, které svým vzezřením připomínají delfíny. A skutečně to delfíni jsou! Už při cestě na cílové místo výpravy potkáváme osamocenou maminku s odrostlejším mládětem. Drží se od nás v úctyhodné vzdálenosti, která nedovoluje mému foťáku pořídit lepší snímek. I tak je celá posádka nadšená. Je to tu, první divocí delfíni! Dvojice kytovců sice rychle mizí kdesi v dáli a vidět můžeme pouze jejich hřbety s typickou ploutvičkou, i tak jsme ale uneseni okamžikem a říkáme si, jaká je to nádherná podívaná na rozdíl od delfíních show, kde cvičení jedinci musejí před početným obecenstvem panáčkovat jak kašpárci a celý život jsou odkázáni na pár malých bazénů…

Velká chvíle se blíží. Na dohled máme několik dalších mořských výprav s turisty, kteří vykružují kolečka kolem dvou konkrétních stanovišť a pod jejich čluny neustále něco bublá. Že by se tam hemžili delfíni? Je to tak. Na obou těchto zastávkách jsou totiž divocí delfíni z turistických lodí krmeni rybami, proto je u výletů tohoto typu velká pravděpodobnost, že kytovci dvakrát za den připlavou. Místní je na to prostě naučili. Trochu se obávám, zdali se s námi ploutvonožci budou ještě kamarádit, když jsme ta úplně poslední výprava za dnešní den a ze všech těch lodí před námi musejí být přece už nacpaní k prasknutí. Jak se však brzy ukáže, obavy byly zbytečné…

Netrvá dlouho a už i my doplouváme k očekávanému místu. A skutečně! Je tu jedna větší skupinka hravých delfínů i s malými, kteří jsou podstatně menší a roztomilejší verze dospělců. Kapitánova posádka vyhazuje odkudsi z lodi krmení. Delfíni si pro něj plavou, ale rozhodně nevypadají nadšeně, když je několikrát obkružujeme s hlučnou, smradlavou lodí jak mohutný predátor zahánějící svou oběť do kouta (pozn.: i přesto se našlo mnoho lidí, co zaslepeně věřilo, že delfíni loď šťastně následovali; nechtěli vidět, že se naopak houf snaží spíše uplavat pryč). Možná právě to je důvod, proč nás tato skupinka vcelku rychle opouští a nám nezbývá než plout za druhou.

Nutno ještě poznamenat, že fotit plavajícího delfína není vůbec nic snadného. Většinu času se pohybuje těsně pod hladinou a po nečekaném výskoku nad hranici vody zase ve vteřině mizí pod neproniknutelnou modří. I když můj foťák cvaká o sto šest několik snímků za sebou, s naprostou pravidelností přestává fotit vždy ve chvilce, kdy se delfín zrovna rozhodne vyskočit a ukázat svou krásu našim ohromeným tvářím. Takže ve výsledku mám na paměťové kartě akorát spoustu rozmazaných šplouchanců.

Během cesty nás potkává doslova obří překvapení. Plejtvák myšok! Druhá největší velryba a živočich vůbec hned po plejtváku obrovském. Známo je toho o tomto druhu velmi málo a také použitelné fotky s myšokem by se daly údajně na prstech obou ruk spočítat. Jaké štěstí, že některé z mála vzácných snímků má na svědomí zrovna český fotograf Jiří Karbus.
Kapitán okamžitě loď zastavuje a vypíná motor. Všichni nevěřícně hledíme na obrys čehosi opravdu velkého, co je jen pár desítek metrů od nás, když v tom se kousek opodál vynořuje s výdechem druhý plejtvák, přičemž odhaluje alespoň část svého půvabu, zatímco ten první zůstává po celou dobu jako obrovská, tajemná šedá skvrna těsně pod hladinou. Jaká škoda, že vynořený plejtvák nám nepředvedl i svou ocasní ploutev, jak je pro velryby typické. I tak jsme všichni zcela unešeni a já nevím, jestli těch několik slz, co se mi ženou po tváři, jsou ze šlehajícího větru nebo dojetí. Nejspíš oboje.

Plejtvák při výdechu předvádí fontánku a jeho ladné tělo klouže zpět do hlubin, kde chvíli zůstává a posléze se vynořuje asi o padesát metrů dál.

Zatímco se někteří ještě kochají velrybou v dálce, my ostatní už se natahujeme přes palubu, protože se blíží další, ještě větší skupina delfínů, která už se vřavou z člunu a nadšenými výkřiky nenechává odradit a zůstává až do konce krmení. Jsou to opravdu jedinečné chvíle, když pozorujeme drobné mláďátko, které zcela kopíruje pohyby své maminky a k níž se tiskne po jejím levém boku. Skoro to vypadá, jako by se před námi tahle tlupa předváděla. Delfíni různě vyskakují, někteří hodně vysoko, poté sebou plácají do vody. Naše přítomnost jim očividně nevadí, užívají si ji a někteří i chvílemi plují s lodí, nejspíš v očekávání odměny v podobě ryb. Můj foťák (či mé prsty?) má vskutku špatný den, takže dobrých snímků mnoho nepořizuji. Místo toho nakonec fotoaparát odkládám a užívám si kouzelné poslední minuty v přítomnosti těchto velmi inteligentních savců, které nám kapitán dopřává, než do mikrofonu zaburácí, ať se rozloučíme, protože už musíme odjet.

Na cestě do přístavu si všichni pasažéři sedají zpět na svá místa a vzrušeně diskutují o tom, co právě viděli, chodí se občerstvovat do minibaru nebo pózují na přídi lodi před kamerami svých blízkých. Já se ale stále koukám za delfíny, kteří – ačkoli jsou už hodně daleko – plavou ve směru naší lodi a skotačí mnohem víc než předtím. Neustále vyskakují vesele z vody a jeden z nich si dokonce troufl na salto s placákem! To bylo teprve to opravdu pořádné zakončení úžasného výletu a krásné rozloučení.