Článek přestěhován z nadherna-priroda.blog.cz, publikován 4. listopadu 2013
Druhou zoo, kterou jsme v rámci cvičení z chovu a výživy zvířat navštívili, byla ZOO Lešná ve Zlíně. Jako malá jsem tam s rodiči jezdívala téměř pravidelně, jelikož to bylo docela blízko a navíc po cestě za rodinou. Nikdy mi ale tahle zoologická nepřišla tak nádherná jako nyní. Až teď, po tolika letech, jsem dokázala ocenit a vůbec vidět tu preciznost a námahu, která je do jejího chodu vkládána (i přesto je mi ale mnohých zvířat líto, protože divočina je holt divočina 
). Čekala nás víc jak hodina a půl vyčerpávajícího výkladu, běhěm něhož jsme stihli projít pouhé tři výběhy (poznat všechno by trvalo snad týden) a zvířecí kuchyni.
Jako první jsme navštívili „zadní vchod“ lachtanů a mohli nakouknout do zákulisí jejich výběhu. Teprve tváří v tvář samotnému lachtanovi jsem pochopila, jak je to obrovský savec. Ten největší – sameček Oskar – byl vychováván od mala lidmi a byl s nimi hodně v kontaktu, což je ale prý u zvířat vcelku velký problém (hlavně když přijdou do zoo), poněvadž jakmile z něj po čase vyroste několika set kilové monstrum, které se na vás vrhá, že si chce hrát a vyžaduje vaši pozornost, není to už taková zábava jako s mrnětem a může jít o zdraví. Když někdy budete v Lešné u výběhu lachtanů, všimněte si dvou mohutných sudů u vchodu, ketrým sem přichází oštřovatel. Jsou tam proto, že Oskar vždy zavalil tento vchod svým tělem, aby člověk nemohl odejít a věnoval se mu. Díky sudům se tam teď už neprotáhne, takže ošetřovatel může normálně odejít.
Pak nás čekala zmiňovaná kuchyně, kde jsme byli poučeni, co je kterému zvířeti servírováno, proč a v jakém množství. Každá zoologická má své speciální, čerstvé směsi, kterými zvířata krmí, takže po výživové stránce rozhodně nestrádají. Přesto se najdou lidé, kteří se domnívají, že zvířeti přilepší třeba hranolkami s tatarkou nebo brambůrkami a chovatelé v zoo pak řeší obrovský problém, že jim toto danajské zpestření daného jedince otráví. Stalo se tak třeba s jedním opičím mládětem, které pozřelo právě obdobnou pochutinu a několik týdnů v bolestech umíralo. Od té doby prý Lešná neoznamuje ihned narození mláďátek, ale čeká nějaký ten měsíc. Přece jenom je to druhá nejnavštěvovanější zoo v republice, takže si první musejí přesně rozmyslet, jak budou s chovem postupovat. (Připomnělo mi to aféru z vyškovské zoo, kdy pán nasypal lamám ještě teplé rohlíky z nedalekého Kauflandu a dominantní samec, který si je všechny přivlastnil, se nafoukl a uhynul, více o výjezdu zde.)
Abych nakousla ale i veselejší téma, u výběhu vyder jsme se dozvěděli spoustu legračních historek s těmito rarachy, kterým se – až do finálního vylepšení jejich obydlí – podařilo párkrát utéct a sežrat výstavu akvarijních rybiček. Nesnědli prý jenom trnovce (o jejich příbuzných se můžete dočíst zde), kteří jim asi uštědřili pár nepříjemných štípanců jejich ochrannými ostny, takže je raději nechali na pokoji. Navíc když se vydra začne nudit, jde šmejdit a rozbije, co může. Den před naším příjezdem prý oba samečci zničili jakési osvětlení, z čehož zaměstnanci moc radost neměli.
Konečná zastávka byla u mravenečníků, kde bych zmínila snad jen to, že krasavec Chosé – jak mu říkají místní ošetřovatelky – dostal z neopatrnosti pecku od elektrického plotu a tak ho to překvapilo, že povyskočil, naježil svůj pěkný ocas způsobem, že vypadal jak záchodová štětka, a pelášil pryč.
Závěrem už snad jen dodám, že jsme byli volně rozpuštěni po zoo, kde jsem se pokusila ulovit pár snímků opět foťákem na mobilu a jelikož zrovna potřeboval restart a blbnul, jsou i fotky celé divné a zrnité. Z dalšího výjezdu už ale fotky určitě budou lepší, protože máme konečně zpátky nabíječku a Nikon v plné síle! 
Jo, a podařilo se mi dotknout se lenochoda, ale o tom až příště i s videem. 
Kdybyste hodně stáli o nádherné profi fotografie, zde je odkaz na spolužaččino rajče. Velmi je doporučuju, poněvadž z těch mých chudáků se nedalo skoro nic vybrat.
