Jedná se o článek přestěhovaný z již nefungujícího blogu nadherna-priroda.blog.cz, publikován byl 4. prosince 2013.
Předposlední výjezd se konal na Svatém Kopečku v ZOO Olomouc a byl to snad ten nejlepší výjezd ze všech. Na začátku jsme trochu déle čekali na osobu, která se nás měla ujmout, ale čekání jsme si zpestřili u nosálů, kteří na nás byli docela zvědaví a přes mřížky se s námi přetahovali o naše prsty.
Snad jako kompenzaci za skoro půhodinovou časovou ztrátu jsme dostali možnost jít do žirafí stáje a krmit z půdy místní žirafy vojtěškovým senem. Ale hezky v tichosti samozřejmě, ať se ti dlouháni nepolekají, kolik čumilů tam z nich kvete radostí a snaží se projevy radosti a štěstí zadusit v mikinách.
..Ale málem jsem zapomněla! Ještě před žirafami místní paní zooložka donesla malé (velké) překvapení, které se neustále hemžilo, na místě nepostálo a vystřídalo se v náruči všech asi třiceti lidí.
Ano, skoro každý si chtěl malého surikatu Ríšu uzmout do kapsy, ale prý by nám to bylo k ničemu, jelikož taková surikata přilne pouze k jedinému člověku, který se o ni stará už od úplného mláďátka, ostatní lidi v dospělosti kouše. Jo, a ještě nesmí být v kontaktu s jinými jedinci svého druhu. No prostě jsme měli utrum.
Další zastávka proběhla u lvů, kteří mají skvělý výhled na akvária a to třeba právě na tyto nádherné ostrorepy. Nikdy předtím jsem je naživo neviděla a naprosto mě tyhle živoucí fosilie uchvátily, takže si zveřejnění své fotky také jistě zaslouží.
Z druhé strany místnosti na nás koukal táta lev Šimon, máma lvice z Belfastu a dvě malá lvíčata (jedno řádně schované), o kterých se chystali Olomoučtí spravit veřejnost skrz média teprve den po naší prohlídce.
No jo, lvi jsou velice fotogeničtí. Bylo těžké vybrat jen dvě fotografie, ať to tu hned nezahltím… Když přeskočím návštěvu zvířecí kuchyně s mrazákem jako z krvavého hororu a rozzlobenou tygřici útočící na vrata, kdykoli kolem nich někdo prošel, dostaneme se k vlkům.. Tedy to byl původní plán, jenže začalo dost pršet, takže jsme udělali zastávku u pižmoňů a sobů. Kdykoli vysvitlo na pár vteřin sluníčko a déšť polevil, šla jsem fotit jednoho silně znaveného soba.
Nejdřív usnul ve žlabu s krmením…
Pak se teda otočil, aby viděl na naši skupinku, ale taky moc dlouho nevydržel…
Tak si zkusil opřít hlavu o zeď, ale veškerá snaha byla stejně marná a milý sob záhy odplul do říše snů…
Chvíli pršelo, chvíli ne, tak jsme vyběhli na cestu k vlkům, když teda zrovna ne, ale stejně nás to všechny schvátilo a to hned několikrát. Pozornost od promoklého oblečení jsme ale přenesli k zabláceným akrtickým vlkům, kteří nás těšili svou hrou s obyčejnou plastovou flaškou.
Hra jim vydržela mnohem déle než jsme my vydrželi koukat, tak nás paní zooložka zavedla do poslední destinace zpátky k žirafám, ale do trochu jiného zákoutí. Tam nás čekal nádherný, úžásný, roztomilý malý urzon, který se nejdřív nechtěl kamarádit a vytáhnout ho z boudy nebylo snadné, ale jakmile se trochu rozkoukal a rozhýbal tělíčko, zvědavě všechny obcházel, okukoval, nechal na sebe sahat a vypadal jak legrační maličké dítě, které se před člověkem velice stydí, ale i tak si s ním chce hrát. Byla jsem z něj naprosto unešená, ale to je možná tím, že mám pro urzony slabost po tom, co jsem kdysi na netu zhlédla toto video s mluvícím urzonem Teddym. 
Byl kouzelný! Chtěla bych ho doma, i když nevím, jak by nám to fungovalo. Urzoni mají na svých bodlinách zpětné háčky, takže se musí hladit opatrně pouze směrem po srsti (zapíchnuté bodliny se špatně vytahují a údajně to docela bolí), nosí se jen zachycením předních tlapek, kdy zbytek tělíčka volně visí, a celkově se s nimi musí minimálně manipulovat… Což by bylo srdcervoucí s tak rozkošným zvířátkem… Každopádně když jsme si mysleli, že je již výjezdu konec, překvapila nás paní zooložka ještě pásovcem Růžou. Nepodařilo se mi ji moc zachytit na snímku, páč touhle dobou už byl i fotoaparát unaven, ale pro představu nějaké foto přikládám.
Tímto se zakončil náš výjezd do olomoucké zoo. Nejlepší byl jednak díky tomu, že jsme si mohli osahat tolik exotických zvířat, kolik jich asi nikdy v životě většina lidí nepohladí, ale taky díky tomu, že se nám Olomoučtí věnovali od začátku až do konce s vyčerpávajícím množstvím informací. Nikdo jiný si na nás tolik času neudělal, i když je fakt, že i v ostatních zoologických s námi byli dlouho. Přesto tady na Svatém Kopečku to bylo nejdelší a nejintenzivnější.
Závěrem snad napíšu už jen to, že jsme prochodili mnohem víc pavilonů a viděli zvířat mnohem víc, ale pokusila jsem se vybrat především to nejzajímavější… V příštím – posledním – díle se můžete těšit na brněnskou zoo. 
